Operní víkend v Ostravě - Fedora / Falstaff

Před nedávnem se mohli operní příznivci na vlastní oči a uši přesvědčit o kvalitách operních souborů na festivalu Opera 2011. Jedním z nejlepších byl bezesporu soubor Národního divadla moravskoslezského z Ostravy, který přivezl do Prahy novou inscenaci Massenetova Werthera. Operní představení mne nadchlo natolik, že jsem se rozhodla zajet si do Ostravy na další operní díla, která v této sezóně divadlo prezentuje.

Minulý víkend jsem v překrásném Divadle Antonína Dvořáka shlédla dvě představení. V sobotu byla na programu druhá premiéra opery Umberta Giordana Fedora, neděle byla ve znamení Verdiho Falstaffa.

Fedora nepatří k pravidelně uváděným titulům na operních scénách. A je to skutečně škoda, protože dílo je to opravdu skvostné. Ostravské nové nastudování je teprve třetí v historii uvádění tohoto díla v naší zemi. V roce 1906 byla Fedora uvedena v Praze, v roce 1908 poté v Brně.

Nejprve bych se ráda zastavila u režie, která mne mile převapila. Pro Petera Gábora je Fedora první operní režií, ve které se předvedl jako citlivý a uvědomělý režisér. Opera začíná velice krásně – před prvními takty předehry vidíme vznešeně přicházet kněžnu Fedoru, která v ruce drží šálek čaje s podšálkem. Vypadá velice šťastně. (Motiv šálku s podšálkem použili inscenátoři během děje několikrát, na samotném konci z něj Fedora v kontrastu s první scénou v opeře vypije smrtící jed, na jehož následky umírá). Na samotném začátku díla je k vidění volně rozprostřený nábytek, který je zakrytý bílými prostěradly. Během prvního jednání je v rámci sledu událostí nábytek odkryt, děj se tak nenuceně posunuje kupředu. Jeviště není nijak přesyceno zbytečnými rekvizitami, vše se jednoduše a přitom vkusně doplňuje. Zaujala mne například scéna, při které za doprovodu klavíru konverzuje Fedora s Lorisem Ipanoffem. Klavír, na který se hraje přímo na jevišti, se otáčí okolo svoji osy. Z hlediště to vypadá velice efektně. Moc se mi líbily také kostýmy Katariny Holkové, které jsou elegantní a přitom dostatečně aristokratické. A jak mi jeden z protagonistů sám prozradil, jsou velice pohodlné.

V druhé premiéřě zazářilo hned několik sólistů. V první řadě slovenská sopranistka Zuzana Šveda, která bezchybně a s nahledem odzpívala svůj part. Jsou umělci, kteří se dovedou pohybovat na jevišti zcela přirozeně. To je jistě případ paní Švedy, která v kostýmech vypadala jako skutečná kněžna. Gianluca Zampieri je dlouholetým a oblíbeným pěvcem ostravského divadla (pražští diváci jej mohli slyšet v nedávné inscenaci Janáčkovy opery Věc Makropulos). Roli Lorise Ipanoffa zazpíval a především odehrál bravurně. Jakub Kettner exceloval v roli diplomata De Siriex (domnívám se, že z něj bude v budoucnu jedinečný Carlo Gérard - jedna z postav z opery Andrea Chenier - jeho hlas je pro tuto roli jako stvořený). Marianna Pillárová v roli komtesy Olgy bohužel nedosahuje takových pěveckých kvalit jako ostatní. V některých částech až „ukřičený soprán” nemohl lahodit snad žádnému uchu.

Hudebního nastudování se tentokráte ujal Zbyněk Müller, který odvedl skutečně dobrou práci. A to především po technické stránce. Orchestru bohužel chyběla patřičná dramatičnost. Není žádným tajemstvím, že sbor NDM patří k těm nejlepší v Čechách. To potvrzuje při každé mé návštěvě ostravského divadla.

Dirigent: Zbyněk Müller

Režie: Peter Gábor

Scéna: Jozef Ciller

Kostými: Katarína Holková

Osoby a obsazení:

Kněžna Fedora Romazoff: Zuzana Šveda

Komtesa Olga Sukarev: Marianna Pillárová

Hrabě Loris Ipanoff: Gianluca Zampieri

De Siriex, diplomat: Jakub Kettner

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Po sobotní notné dávce emocí byl na řadě Verdiho Falstaff. Tento veselý chlapík, který je nejvíce pyšný na svůj mohutný břich, se stal hvězdou nedělního večera. Všechny diváky si vlastně získal ještě před začátkem opery. Sám hlavní hrdina dal pokyn panu dirigentovi k tomu, že vše je připraveno, a že tím pádem celá taškařice může začít.

Zcela klasickou inscenaci má na svědomí režisér Venjamin Směchov, který vsadil na jistotu. Humorné a všemi barvami hrající kostýmy jsou skvělými doplňky. Scéna se během celé první poloviny představení téměř nemění (tu je přinesena potřebná židle, neméně důležitá láhev s vínem či koš na špinavé prádlo, do kterého je Falstaff nucen se schovat před žárlivým Fordem; následně je v koši vyhozen z okna a končí v londýnské Temži).


V druhé části opery, která se odehrává v začarovaném lese, chtějí dát Falstaffovi všichni co proto. Ten nakonec všechny poznává a je vítězem ve chvíli, kdy sám slavnostně prohlásí, že bez jeho maličkosti by se vlastně nikdo tak dobře nepobavil. On je tedy pravou hvězdou, která si dovede udělat legraci ze sebe i všech ostatních.

V ostravském divadle byl tou skutečnou hvězdou Peter Mikuláš, který by mohl všechny dosavadní představitele Falstaffů leccos doučit. Bez předsudků je pan Mikuláš tím nejlepším Falstaffem, kterého můžete vidět a hlavně slyšet. Disponuje svěžím a krásně barevným hlasem.

Někteří z účinkujících se představili ve stejných rolích v nedávné inscenaci Falstaffa, kterou mohli diváci vidět na prknech pražského Národního divadla. Jmenovitě to byla Kateřina Kněžíková v roli Nannetty, Yvona Škvárová jako Quickly a Jože Vidic v roli žárlivého Forda. Paní Škvárová ve svém rozkošném kostýmu a klobouku rozesmála při nejedné ze svých scén celé divadlo.

Hudební ředitel Robert Jindra se ujal obnoveného hudebního nastudování Verdiho díla. Falstaffa dirigoval bravurně již při pražském uvedení před několika lety, svůj úspěch zopakoval i v Ostravě.

Na prkna Národního divadla moravskoslezského se Falstaff vrátil po několikaleté odmlce. Obnovená premiéra se konala 20. března 2011. Nedělní představení bylo v pořadí druhé ze čtyř uvedení v této sezóně. Pokud se chcete pobavit, tak si nenechte zbylé reprízy za žádnou cenu ujít. První repríza se uskuteční v neděli 29. 4., druhá poté 27. 5. 2011. Více informací naleznete na http://www.ndm.cz/cz/opera/

Dirigent: Robert Jindra

Režie: Venjamin Směchov

Scéna: Stanislav Morozov

Kostými: Marija Danilova

Osoby a obsazení:

Sir John Faltaff: Peter Mikuláš

Ford: Jože Vidic

Fenton: Tomáš Kořínek

Doktor Cajus: Václav Morys

Bardolfo: Juraj Hollý

Pistola: Matin Gurbal´

Alice Ford: Jana Borková

Meg Page: Šárka Hrbáčková

Nannetta: Kateřina Kněžíková

Quickly: Yvona Škvárová

Parsifal v pražském Národním divadle

Uvedení jakéhokoliv Wagnerova díla není jednoduchá záležitost. Opery Richarda Wagnera jsou komplexní celky s dramatickým dějem. Pěvecké party v těchto operách vyžadují prvotřídní pěvkyně a pěvce. Nemluvě o režijním pojetí a hudebním nastudování. Jak se tedy “popralo” pražské Národní divadlo s nejnovější inscenací Wagnerova Parsifala? Podle mne netradičně a hrdinsky.

Přiznám se, že jsem prozatím nepřečetla ani jednu recenzi, kterých se po premiérovém uvedení objevilo v médiích požehnaně. Na premiéře jsem nebyla, a proto se nemohu ke kritikám vyjadřovat a ani je objektivně hodnotit.

Největším a milým překvapením celé inscenace jsou pro mne vynikající výkony některých sólistů. Kundry Evy Urbanové je jedinečná, hlasově téměř bezchybná. Troufám si říci, že je to její životní role, kterou překvapila nejednoho operního diváka. Výborným nápadem realizačního týmu bylo angažování “ostřílených wagnerovců”. Jedním z nich je Alfons Eberz, jehož repertoár sčítá vedle Wagnerova Parsifala též Siegmunda, Siegfrieda a také Lohengrina. Ulf Paulsen disponuje nádherným hlasem velkého rozsahu. Král Amfortas je jeho druhou rolí na prknech Národního divadla, v roce 2000 zde ztvárnil Kurwenala v Tristanovi a Isolde. V roli Gurnemanze se představil legendární Matthias Hölle, který patří v dobrém slova smyslu ke staré gardě wagnerovských basistů. Pěvecky a především herecky působí velice kultivovaně a přirozeně. Jaké výkony musel asi podávat v letech své největší slávy.. Pěvecké party Blumenmädchen nejsou nikterak dlouhé, o to jsou ale náročnější. Je zcela patrné, která z dívek (pěvkyň) je schopna svou roli odzpívat a která nikoliv. Škoda. Celkový solidní dojem to bohužel trošku kazí.

Dodnes nemohu zapomenout na rozhlasový přenos Parsifala, který vloni na Velký pátek dirigoval mestro Fiore v operním domě v Ženevě. Již tehdy jsem se těšila na jeho pražské nastudování tohoto díla. Opět jsem si uvědomila, jak se pod jeho vedením orchestr pokaždé promění v těleso evropského renomé (vzpomeňme na jeho hudební nastudování Evžena Oněgina či na Prsten Nibelungův, který má spousta z nás dodnes v živé paměti). Orchestr Národního divadla hraje pod taktovou Johna Fioreho lehce a přesto dynamicky, svižně a přesto plynule. Hudební nastudování Parsifala je další skvělou vizitkou světového dirigenta, kterého nám může závidět a jistě závidí nejeden operní dům.

Pochválit musím také sboristy, pro které napsal Wagner skutečně náročné party. Chytře je také zvoleno rozmístění sborů. Především sbor umístěný na druhé galerii zní velice krásně a dodává celé opeře patřičně dramatickou atmosféru. Až jde při poslechu člověku mráz po zádech...

I přes některé nesrovnalosti a nevyrovnanosti je Wagnerův Parsifal událostí operní sezóny pražského Národního divadla. Ráda bych upozornila na to, že repríz nebude mnoho! Pospěšte a zajistěte si vstupenky co nejdříve. Nebude litovat...

Hamburk oslavuje Gustava Mahlera

Celý kulturní svět si v letech 2010 – 2011 připomíná jubileum Gustava Mahlera, nejvíce se však oslavám tohoto „nadčasového“ umělce věnují města, ve kterých Mahler za svého života aktivně působil – především Vídeň, ale i Praha, New York a v neposlední řadě Hamburk.

Gustav Mahler působil v Hamburku v letech 1891– 1897 jako šéfdirigent hamburské opery. Během této doby uvedl v Hamburku mnoho nových operních titulů, mezi nimi i opery B.Smetany. Z Hamburku pak odešel do Vídně, kde se stal šéfdirigentem Vídeňské dvorní opery.

Město Hamburk v jubilejní Mahlerovské seznoně uvádí kompletní symfonické dílo autora včetně fragmentu nedokončené 10. symfonie. Kromě toho jmenovalo tzv. „rezidenčním umělcem“ při Hamburské filharmonii velkého znalce Gustava Mahlera a jednoho z nejzasvěcenějších interpretů jeho písní – amerického barytonistu Thomase Hampsona. Ten připravil pro Hamburk uvedení kompletního cyklu Mahlerových písní v rámci 4 koncertů, a to jak klavírní tak i orchestrální verzi. Jeho klavírní recitály doprovází Wolfram Rieger, orchestrální verzi Vídeňská filharmonie.


Kromě toho, že je Thomas Hampson naprosto svébytným interpretem Mahlerových písní, je také velkým znalcem a obdivovatelem Mahlera jako člověka a dokáže o něm velmi poutavě hovořit. Součástí uvedení písňového cyklu bylo proto i tzv. „koloquium“ na téma „ Mahlerův život v jeho písních“, které se uskutečnilo v rozhlasovém studiu NDR a bude, stejně jako všechny koncerty, v průběhu března – května vysíláno v rozhlase.


Do Hamburku jsem se z časových důvodů mohla rozjet pouze „na otočku“, takže jsem stihla nvštívit pouze dvě akce – písňový recital se skladbami ze sbírky „Des Knaben Wunderhorn“ a následující den právě zmiňované koloquium. Nestihla jsem bohužel premiéru filmu o Mahlerově 2. symfonii “Vzkříšení“, kterou skladatel komponoval v době svého pobytu v Hamburku, a koncert Severoněmecké filharmonie pod taktovkou Alana Gilberta, kde zazněly orchestrální verze písní a také jediná dokončená část 10. symfonie – Adagio. Přesto byl můj dvoudenní zážitek velmi intenzivní.


Recitál v Leitzhalle byl dokonalou ukázkou Hampsonova interpretačního umění. Pořadatelé však měli nešťastný nápad obsadit první dvě řady studenty v pubertálním věku, kteří hned při první písní cyklu narušili atmosféru v sále upuštěním kovového předmětu na zem, a tím velmi citelně narušili umělcovu koncentraci. Ten sice celou záležitost s nadhledem a humorem okomentoval, ale hned v další písni se ztráta koncentrace projevila výpadkem textu. Vzhledem k tomu, že se celý koncert nahrával pro pozdější vysílání v rozhlase, vznikla docela prekérní situace, kterou ale brilantně vyřešil Wolfram Rieger u klavíru – bez jakéhokoliv přerušení pokračoval ve hře a navedl pěvce k opakování pokažené části písně. Napodruhé už vše dopadlo dobře a i další průběh koncertu již pokračoval ve zklidněné atmosféře. Naprostá symbiosa klavíristy s pěvcem je pro vystoupení obou umělců příznačná a po právu sklízí Wolfram Rieger na koncertech stejně bouřlivé ovace, jako Thomas Hampson.


Písně z cyklu Des Knaben Wunderhorn se mohou uvádět v libovolném pořadí a Thomas Hampson je seřadil do tří tematických celků – „ O přírodě a člověku“, „Humoresky a balady – obrazy loučení a války“ a „ Balady – tento a onen svět“. Thomas Hampson „vypráví“ tyto již dobře známé příběhy takovým způsobem, že posluchače vždy znovu dokáže plně vtáhnout do děje, v jeho podání je taková dramatičnost a napětí, že posluchač má dojem, jako by písně slyšel poprvé.


Velmi silným emocionálním zážitkem byl závěr koncertu, kdy nás Thomas Hampson vyzval, abychom se během minuty naprostého ticha ponořili do rozjímání, co pro každého z nás a pro náš život Mahler a jeho hudba znamenají. Nádhera!


Neméně intenzivní zážitek byla i beseda o Mahlerovi následující den. Thomas Hampson si přizval při té příležitosti německého hudebního vědce Jense Malte Fischera, autora Mahlerova životopisu – knihy s názvem „ Der fremde Vertraute”. Jedná se o první životopisnou knihu o Mahlerovi napsanou v němčině a Thomas Hampson avizoval, že se zasadí o její brzký překlad do angličtiny. Kniha má téměř 1000 stran a těm, kdo ovládá němčinu, ji vřele doporučuji, je velmi čtivá.


Celý pořad trval dvě hodiny a oba znalci Mahlera vyprávěli velmi poutavě o jednotlivých etapách jeho života a jak se odrazily v jeho písňové tvorbě, o tom, čím se jednotlivé písňové cykly liší, o rozdílnostech v interpretaci klavírních a orchestrálních verzí, o Mahlerovi jako člověku, pouštěli ukázky písní s různými interprety – dvě hodiny utekly jako voda. Na závěr byl dán prostor i posluchačům, kteří mohli klást otázky.


Osobně mě velmi zaujala úvodní informace o tom, v jakých obdobích a vlnách se Mahlerovo dílo uvádělo a pak bylo opět dlouhá léta opomíjeno. V posledních letech zájem o Mahlerovu hudbu stale narůstá a tak se zdá, se se naplňují Mahlerova slova o tom, že nikdo z jeho současníků jeho hudbě nerozumí a bude pochopena až za 50 let.



Hamburg, Leitzhalle, 1.3.2011
písňový recitál Des Knaben Wunderhorn
Thomas Hampson - bariton
Wolfram Rieger - klavír

Hamburg, rozhlasové studio NRD, 2.3.2011
beseda na téma " Mahlerův život v jeho písních"
Thomas Hampson, Jens Malte Fischer