Verdiho I Masnadieri v Curychu

Oblíbeným cílem při mých cestách za operou je Curych, kde mě shlédnutá představení ještě nikdy nezklamala. V opeře i přilehlé restauraci Belcanto se už cítím jako doma, a tak jsem při zjištění, že v prosinci je na programu poměrně málo hraná Verdiho opera I Masnadieri ( Loupežníci) neváhala a rozhodla se pro „bleskový výlet“ do předvánočního Curychu.


Zatímco předvánoční atmosféra města mě trochu zklamala – nenašla jsem zde žádný centrální vánoční trh, ale spíš menší seskupení stánků na větších i menších náměstích a nejvíce stánků v hale hlavního nádraží – tak operní představení mě naopak velmi příjemně překvapilo.


Po zkušenosti z loňského roku s Verdiho operou Ernani a přečtení několika recenzí po premiéře nového nastudování opery I Masnadieri, která byla 5.12. 2010, jsem měla trochu obavu z toho, že představení bude, hlavně co do pěveckých výkonů, trochu nevyvážené. Z divadla jsem ale odcházela nadšena s přesvědčením, že to, co recenze premiéře kritizovaly, bylo způsobeno jen nervozitou některých protagonistů při premiéře.


I Masnadieri je opera, kterou Verdi zkomponoval koncem svého ranného období na motivy Schillerovy hry Loupežníci. Libreto opery napsal Andrea Maffei, v době Verdiho nejvýznamnější italský překladatel německé a anglické literatury. Premiéra se konala v roce 1847 v Londýně. Zatímco u Schillera se jedná o drama především společenské, libreto opery se soustředí zejména na drama rodinné. Hlavními protagonisty jsou dva bratři, prvorozený a později otcem zapuzený Carlo, a druhorozený, otcem přehlížený a nemilovaný Francesco. Oba milují stejnou ženu, Amalii. Carlo, který se po zapuzení otcem stane vůdcem loupežníků, touží po návratu domů a otcově odpuštění. Francesco je naproti tomu posedlý touhou po moci a smíření otce s Carlem se snaží všemi prostředky zabránit.


Jak už bývá v Curychu zvykem, působila inscenace velmi moderně, i když byla v podstatě „klasická“ . Děj nebyl nijak časově posunut, dobu naznačovaly kostýmy postav a střídmé rekvizity. Střídání místa děje bylo řešeno velmi dynamicky – děj se odehrával na točně, kterou veprostřed dělila stěna na dvě části – aristokratické prostředí zámku a svět loupežníků v lese.


Operu jsem slyšela skutečně poprvé a tak jsem znovu a znovu žasla nad nádherou Verdiho hudby, ze které tu a tam probleskovaly určité motivy, ozývající se později v Macbethovi, Donu Carlovi nebo Othellovi. A stále znovu jsem si kladla otázku, proč se některé Verdiho opery hrají stále dokola a jiné, neméně krásné, se skoro nehrají. Orchestr pod taktovkou Adama Fischera zněl příjemně, s patřičnou dynamikou, ale nikdy ne na úkor pěvců. Vynikající a nádherné byly sborové scény, ale i jednotlivé árie a duety.



Obsazení hlavních rolí bylo naprosto vyrovnané, tenorista Fabio Sartori v roli Carla sice neodpovídal zcela ideálu po stránce „optické“, ale tento nedostatek plně nahradil svým procítěným pěveckým projevem. Jeho hlas má příjemné zabarvení a zněl jistě ve všech polohách. Také Isabel Rey v roli Amalie předvedla velmi dobrý výkon. Nejvíce mě ale zaujal Carlo Colombara v roli otce obou znesvářených synů a Thomas Hampson v roli „zloducha“ Francesca. Zejména při jeho scéně šílenství ve 4. dějství, končící sebevraždou, člověk ani nedýchal. Sám Thomas Hampson o této roli říká, že se vždy snaží v postavě, kterou ztvárňuje, najít něco lidského, pozitivního, ale Francesco prý takovou stránku prostě nemá! Výborná příprava na roli Jaga, kterého Thomas Hampson připravuje na podzim příštího roku – a kde jinde, než v Curychu.




Giuseppe Verdi – I Masnadieri
Dirigent- Adam Fischer
Režie - Guy Joosten
Scéna a kostýmy- Johannešs Leiacker

Massimiliano - Carlo Colombara
Carlo - Fabio Sartori
Francesco - Thomas Hampson
Amalia - Isabel Rey

Curych, 11.12.2010

Vánoční rozhovor s paní Yvonou Škvárovou

Paní Yvonu Škvárovou nemusím dlouze představovat, je sólistkou Národního divadla v Praze. Dlouhá léta působila ve Státní opeře Praha, hostovala na evropských operních festivalech a zpívala v několika renomovaných operních domech ve světe. Dnes Vám přinášíme speciální předvánoční rozhovor s malým překvapením...

V Národním divadle jste debutovala v roce 1987 v roli Děčany v Braniborech v Čechách. Poté přišlo mnoho dalších rolí. Jak hodnotíte z odstupem doby své začátky v ND v Praze? Domníváte se, že mají dnes mladí a začínající umělci výhodnější postavení v umělecké branži než jste měla ve svých začátcích Vy?

      Na začátky v Národním divadle vzpomínám velice pozitivně. Měla jsem veliké štěstí na role svého repertoáru, nikdo mi tehdy nenabídl žádnou roli, která by byla nad mé síly a na kterou jsem pěvecky nebyla zralá. První velkou rolí v ND v Praze pro mne byla Káča v Čertovi a Káče. Poté, když se rozdělila divadla, jsem dostala dvě nabídky od obou operních scén – do Národního divadla a do tehdejšího Smetanova divadla. S paní profesorkou jsme o tom dost přemýšlely. Rozhodla jsem se vzít angažmá ve Smetanově divadle (dnešní Státní opeře). Za osm sezón jsem odzpívala, co jsem mohla. Od Così fan tutte (Dorabellu jsem zpívala asi 70krát!), přes Isabellu v Italce v Alžíru, Mignon,... Poté přišla Carmen, Eboli (Don Carlos), Marina (Boris Godunov)... Z  novodobých autorů jsem měla to štěstí poznat například Zemlinského. Pomalu ale jiště jsem začala přebírat také role zralého mezzosopránu.

Podle mého názoru jsou dnešní pěvci hnáni do úkolů předčasně (jak repertoárovými divadly tak agenturami). Ve většině případů nemají šanci k danným rolím dozrát. Je to bohužel nejenom u nás, je to celosvětový problém. Domnívám se, že dnešní generace výhodnější postavení v operním světě oproti mojí generaci nemá. 

Káťa Kabanová, Národní divadlo Praha 

V roce 2000 jste absolvovala mistrovské kurzy u pěvkyně Christy Ludwig. Byly pro Vás tyto kurzy v něčem přínosné? 

Kurzy pro mne byly zásadně přínosné. Hlavním důvodem k cestě byl ten fakt, že jsem v té době zpívala Brangenu v opeře Tristan a Isolda. A s kým jiným bych měla tuto roli kunzultovat než práve s úžasnou Christou Ludwig! Naše setkání bylo veliká krátké a rychlé, při kterém mi ale pomohla například z výslovností. Dokonce mi humorně řekla toto: "oni všichni s tou výslovností tolik nadělají, stačí když párkát zazpíváte Trrrrristan a tak budou všichni spokojeni :)..." Paní Ludwig mne přemluvila k tomu, abych část opery zpívala do rozhlasu. Konzultovala jsem s ní také árie Santuzzy , Mignon a Eboli.

     Byla báječná! Strašně mne překvapilo, jak byla vysoká. Ona nikdy nezpívala technicky, říkala mi že to je důvod, proč nevyučuje, protože ze spoustou problému by si sama nevěděla rady. Po čase jsme se potkaly v Salsburku, kde jsem zpívala Kostelničku v Její pastorkyni. Opět byla velice milá. Jsem ráda, že jsem se s ní setkala a mohla s ní pracovat.

Figarova svatba, Stavovské divadlo Praha

      Na kterou operní inscenaci nejraději vzpomínáte? Kterou ze svých dosavadních rolí máte nejraději?

      Jednou z mých nejoblíbenějších rolí je Octavián. Nikdy předtím jsem žádnou německou a tak obsáhlou a dlouhou roli nezpívala. Učila jsem se jí rok. Ohledně inscenace moc ráda vzpomínám na Tristana a Isoldu. Všímáte si, že jmenuji samé německé opery, že :)   

     

      Před několika lety jste společně se sopranistkou Renée Fleming natočila několik árií z opery Její pastorkyňa (CD nosič Homage: The Age of the Diva vydala firma Decca v roce 2006). Jaká byla spolupráce s paní Fleming?

      Člověk jede k lidem takového věhlasu s obavou, aby uspěl, aby předvedl ze svého umění jenom to nejlepší. Odjížděla jsem bohužel trošku zklamaná. Situace se vyvýjela tak, že orchestr zahrát úryvky z Její pastorkyně, my dvě jsem to celé odzpívaly. Pan dirigent položil taktovku a šel si nahrávku poslechnout, protože tuto hudbu nikdy předtím neslyšel a neznal. Obdivovala jsem hlavně orchestr. Dirigent Valery Gergiev měl a má v orchestru veliký respekt, nikdo si během nahrávání a přestávek nedovolil ani promluvit. Pak jsem se dozvěděla, že hudebníci měli osmihodinovou frekvenci, poté měli hodinu pauzu a večer hráli pětiaktového Dona Carlose, kterého maestro Gergiev dirigoval. Druhý den byla nahrávací frekvence úplně stejná, večer hráli Nabucco! Renée Fleming byla velice milá, dokonce mne po nahrávání  požádala, abych jí pomohla s čestinou a výslovností. Nakonec mi sama řekla, že je ráda, že jsem přijela já, protože původně měla zpívat mezzosopránový part nějaká ruská pěvkyně. 

   Její pastorkyňa, Kolín nad Rýnem

V roce 2011 budete zpívát Kostelničku v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě. Nedávno jste také ztvárnila Kabanichu v Národním divadle v Praze. Jak odlišné a na druhou stranu podobné jsou podle Vás tyto dvě ženy? 

      Kabanicha je opravdu zlá, zatímco Kostelička nikoliv. Pěvecky jsou také nesrovnatelné, protože Kabanicha je založena na skocích, nechci říci, že „štěkavých“. Svádí to zlobou a tím, jak je role napsaná. Pan dirigent Gregor Kostelničku vždycky přirovnával k Puccinimu. Některé části opery jsou skutečně tak psané. A proto je zpěv také těžší. Nemohu zapomenout na Kabanichu a Kostelničku paní Kniplové, se kterou jsem asi dvakrát zpívala v Kátě Kabanové v Národním divadle. Tehdy jsem zpívala Feklušu.

V Ostravě jsem poprvé zpívala letos na zahajovacím koncertě sezóny. Ostravské divadlo má úžasnou akustiku. Moc se na lednová představení těším. 

Blíží se Vánoce, na které se všichni moc těšíme. Jeden z Vašich kolegů mi prozradil, že každoročně pečete vánoční štolu. Prozradíte nám recept?

Ano, velice ráda, tak tedy:

Vánoční štola 

500g hl. mouky

1 kypř. prášek 150g rozinek

100g kandov. ovoce

100g moučk. cukru 1lž. citr. kůry

1 vanil. cukr 100g nasekaných mandlí

2 vejce 150g marcipánu - rozdrobit

250g mascarpone

špetka soli  

3 lžíce rumu

250g másla

na potření 100g másla rozpustit a 150g cukr. moučky na posypání

zpracovat v hladké těsto a vyválet obdélník a zavinout jako štrůdl péci na 180 asi 40 min.

Po upečení ihned potírat máslem a pak hustě posypat moučkou. Uložit do alobalu a do chladu. 

Dobré chutnání ! Všem přeji krásné Vánoce...

Vánoční koncert z Valdštejnského paláce

V překrásném Rytířském sále Valdštejnského paláce pořádá každoročně Senát ČR vánoční koncert, který je pravidelně během svátku vysílán v televizi. Letos tomu nebude jinak.

Téměř 70-ti minutový program otevřel soubor Barocco sempre giovane s Vivaldiho Sinfonii C dur. Hudební těleso doprovázelo všechny sólisty během koncertu. V podání talentované Liany Sass zazněla Rybova vánoční pastorela Rozmilý slavíčku. Mladá sopranistka působí v Ústí nad Labem, kde ji diváci mohou vidět a slyšet například v roli Mimi v Pucciniho opeře La bohème.

Slovenský tenorista Juraj Hollý se skvěle uvedl árií z opery Georga Friedricha Händela Atalanta. V závěrečné Tiché noci jeho hlas vedle přítomných pěvkyň bohužel spíše zanikal.

Áriemi z oper Xerxes a Rinadlo potěšila Michaela Kapustová, která dnes vystoupí na koncertě Václava Hudečka v kostele sv. Šimona a Judy v Praze.

Největším a nejkrásnějším dárkem bylo pro všechny vystoupení Václava Hudečka. Jemný a lehoučký zvuk jeho houslí připomínal padající sníh, kterého si v těchto dnech všichni notně užíváme.

Celý koncert natáčela Česká televize, záznam bude odvysílán 25.12. 2010.

Novinky na DVD

Adriana Lecouvreur v londýnské Královské opeře

Adriana Lecouvreur je jedinou dodnes hranou a nahrávanou operou Francesca Ciely. Premiéru měla v roce 1902 v Teatro lirico v Miláně. První Adrianou tehdy byla Angelica Pandolfini, dalšími jejími následovnicemi se staly například Magda Olivero, RenataTebaldi, Renata Scotto, Montserrat Caballé, Mirella Freni nebo třeba naše Eva Urbanová.

V Královské opeře v Covent Garden byla Adriana Lecouvreur naposledy uvedena v roce 1906. Na nové nastudování si tedy londýnské obecenstvo muselo počkat 104 let - premiéra se konala 18. listopadu 2010.V titulní roli Adriany vystoupila španělská sopranistka Angeles Blancas Gulín. Přestože hlavní ikonou této inscenace je Angela Gheorghiu, která však některá představení nezpívala, musím říci, že paní Blancas Gulín své roli nezůstala nic dlužna. Má tmavý a nosný hlas (hned v úvodu výborně zvládnutá árie "Io son l'umilo ancella") a svým herectvím je přesvědčivá.
V roli Maurizia, postavě ne až tak jednoznačné, balancující ve vztahu k dvěma ženám, vystoupil Jonas Kaufmann. A byl vynikající - má dokonalou techniku, úžasná piana, nemá v hlase sice "italský oheň", ovšem má tam cosi, co bych nazvala noblesou a dokáže vyjádřit širokou škálu emocí. Jeho Maurizio má šarm, kouzlo, tajemství.
Kněžnou de Bouillon byla Michaela Schuster - a v mých očích zazářila. Árie "Acerba volutta, dolce tortura" byla v jejím podání strhující, ovšem i scény s Mauriziem a Adrianou.
Posledním ze čtyřlístku je Alessandro Corbelli v roli inscpicienta divadla Michoneta. Budu se opakovat - Corbelli byl excelentní v roli starého mládence, neopětovaně milujícího Adrianu, dojemný.


Režisér David McVicar spolu se scénografem Charlesem Edwardsem a kostýmní výtvarnicí Brigitte Reiffenstuel pojali inscenaci ve velkém stylu. Připomíná mi to velkorysou kostýmní výpravu ve filmu - stejně tak to bylo uděláno zde. Nic víc, nic míň. A v jaké už jiné inscenaci by tomu tak mělo být, když ne v Adrianě - v dobové opeře plné vášní, intrik a velkých citů. Motiv barokního divadla se inscenací tahne jak červená nit, část děje se odehrává před, část za scénou.
Dirigent Mark Elder vedl orchestr s jistotou, orchestr mi připomínal dokonale promazaný stroj, který šlape bez sebemenšího zaváhání přesně.


Francesco Cilea: Adriana Lecouvreur
Repríza dne 27.11.2010, Royal Opera House

Osoby a obsazení:
Adriana Lecouvreur: Angeles Blancas Gulín
Maurizio: Jonas Kaufmann
Princesse de Bouillon: Michaela Schuster
Michonet: Alessandro Corbelli
Prince de Bouillon: Maurizio Muraro
Abbé de Chazeuil: Bonaventura Bottone
Mademoiselle Duclos: Barbara Rhodes

Dirigent: Mark Elder

Režie: David Mc Vicar
Scénograf: Charles Edwards
Kostýmy: Brigitte Reiffenstuel

Smetana Gala

Každoročně se v předvánočním čase vydávám na galakoncerty do Kongresového centra. Letos se konečně dostalo také na českého skladatele - včerejší gala bylo věnované tvorbě Bedřicha Smetany.

Celková dramaturgie koncertu byla volena velice štastně. První část večera patřila především známým a oblíbeným hudebním úryvkům a áriím z Prodané nevěsty. V podání sopranistky Kateřiny Kněžíkové zazněly dvě árie z opery Hubička a veselá árie z opery Dvě vdovy. Tomáš Černý se předvedl jako skvostný Dalibor - zazpíval hned dvě árie ze stejnojmenné opery a to "Slyšels to příteli" a "Toť třetí noc".

Hřebem celého galakoncertu byl Pražský komorní sbor, který by zajisté pochválil i sám skladatel. Sborový chorál "Uhodila naše hodina" z opery Braniboři v Čechách byl největším zážitkem večera.

Dalším překvapením byl orchestr, který hrál pod taktovkou Vladimíra Válka bezchybně a doslova s úsměvy na rtech. Na koncertě zazněly vedle notoricky známých orchestrálních skladeb také méně známé kusy jako Slavnostní předehra C Dur, Pochod studentské legie či Pochod k slavnosti Shakespearově, které slýcháváme na koncertních pódiích zřídka či vůbec.

Snad jediným, a bohužel velkým zklamáním, byla návštěvnost koncertu. Chybu si mohou přičíst jenom a pouze pořadatelé, kteří naprosto podcenili veškerou propagaci.

Celý koncert natáčela Česká televize. Doufejme, že záznam tohoto vydařeného koncertu uvidíme již brzy na televizních obrazovkách.