úterý 26. července 2011

Úžasný Don Giovanni v Baden Badenu


Toulky za operou mě tentokrát zavedly do míst, kde jsem ještě nikdy nebyla, do německého lázeňského města Baden Badenu. Spolu s několika přáteli jsem navštívila koncertní provedení Mozartovy opery Don Giovanni, obsazené výkvětem současné mladé pěvecké generace. Cesta byla plánována víc jak rok a během té doby došlo k některým změnám v původně plánovaném obsazení, ale i tak lze říci, že lepší to snad ani nemohlo být.

Festspielhaus, kde se koncert konal, je největší operní divadlo v Německu s 2 500 místy, postavené na místě bývalého nádraží. Z něj je zachována pouze vstupní hala, včetně nádražní pokladny, kde se nyní místo jízdenek prodávají vstupenky( i když nápis nad ní je mírně zavádějící...).


Auditorium je vybudováno v moderním stylu s výbornou akustikou a prostornými, nápaditě řešenými přilehlými chodbami a salonky.
Don Giovanni byl uveden během minulého týdne celkem třikrát, z představení se pořizovala audio nahrávka, kterou má na jaře 2012 vydat Deutsche Gramophon. Už nyní se na ni těším.



Zárukou toho, že nás čeká neobyčejný zážitek, bylo již jméno dirigenta – Yannika Nezet-Séguina z Kanady. Při jeho sledování se mi vybavily scény z Formanova filmu Amadeus, ve kterých své opery dirigoval sám Mozart. Yannik Nezet-Séguin se mu podobal svým temperamentem, očividnou radostí z dirigování a v neposlední řadě i mimořádným citem pro Mozartovu hudbu. Bravurně hrající Mahler Chamber Orchestra pod jeho taktovkou hrál velmi živě a energicky se zdůrazněním jednotlivých hudebních motivů a velmi bohatým dynamickým odstíněním. Výsledkem byl celkový radostný dojem z krásné Mozartovy hudby, umocněný ještě úžasnými pěveckými výkony všech protagonistů.


V hlavní roli vystoupil italský bas barytonista Ildebrando D´Arcangelo. Svým lahodně zbarveným mužným hlasem, který dokonale ovládá od dramatičtějších pasáži až po lyrické, zpívané pianissimem, lehkým jak vánek, ale i naprosto přirozeným „hereckým“ ztvárněním role ( pokud to koncertní provedení umožňovalo), dokázal, že je pro tuto roli doslova stvořen. Velmi zdařile mu sekundoval Luca Pisaroni v roli Leporella, i když u něj mi občas vadila mírně „přehrávaná“ komika.


Úchvatná byla Diana Damrau jako Donna Anna. O jejím průzračném hlase, jistých výškách i umění dramatického přednesu jsem zde nedávno psala. Její árie patřily v Baden Badenu k vrcholům večera. Dokázala roli dokonale prožít, a to bez jakýchkoliv vnějších prostředků, vše vyjádřila pouze svým hlasem. Zdařile jí sekundoval Rolando Villazon jako Don Ottavio. Tato jeho druhá mozartovská role je svým rozsahem ještě menší, než Alessandro v opeře Il re pastore, ale obsahuje dvě překrásné árie, které sklidily zaslouženě bouřlivé ovace. Rolandův hlas zněl velmi lahodně, uvolněně, procítěně, menší potíže měl občas pouze v recitativech. Hvězdnou sestavu doplnila Joyce DiDonato. Její Donna Elvira byla na jedné straně rozhořčená opuštěná žena a bojovnice proti bezpráví, na straně druhé ale i milující a trpící bytost, připravená vše odpustit.




Z ostatních představitelů sympaticky zaujal Konstantin Wolf v roli Masetta a také Vitalij Kowaljow jako Komtur. Naproti tomu Mojca Erdmann v roli Zerliny působila nevýrazně.

Pokud jsem si v prvním dějství stále uvědomovala, že se jedná o koncertní provedení, ve druhém dějství jsem již byla natolik pohlcena krásnou hudbou a zpěvem, že jsem to téměř nevnímala. Famózní byl závěr opery, kdy Don Giovanni umírá po stisku ruky Komtura. Bravo, Idlebrando D´Arcangelo.

Všichni umělci byli odměněni frenetickým a dlouho trvajícím potleskem a voláním bravo. Z představení jsem odcházela s velkým přáním uvidět takto zahraného a zazpívaného Dona Giovanniho i ve scénickém provedení.

Festspielhaus Baden Baden, 21.7.2011
Dirigent Yannick Nézet-Séguin Mahler Chamre Orchestra

Don Giovanni - Ildebrando D´Arcangelo
Leporello - Luca Pisaroni
Donna Anna - Diana Damrau
Donna Elvira - Joyce DiDonato
Don Ottavio - Rolando Villazon
Zerlina ¨- Mojca Erdmann
Masetto - Konstantin Wolf
Komtur - Vitalij Kowaljow

úterý 19. července 2011

Jules Massenet: Cendrillon aneb dokonalé představení

Přiznám se, že Messenetovu Popelku jsem viděla poprvé. A není divu, toto neobyčejně náročné dílo se na běžném repertoáru objevuje jen velmi zřídka. Jsem proto nesmírně šťastná, že jsem u tohoto počinu mohla být živě.


Popelky, nebo chcete-li Cendrillon(u), jsem se zúčastnila 16. července 2011, jednalo se o odpolední představení a dostala jsem se na něj víceméně omylem. O co horší bylo dostat koupit lístky na Toscu o 2 dny dříve, na Cendrillon jsem sehnala vstupenku ještě těsně před začátkem představení, když jsem šla náhodou kolem a viděla, že davy proudí do divadla..

Když jsem zjistila, že v titulní roli vystupuje famózní mezzo-sopranistka Joyce DiDonato, bylo rozhodnuto, kde strávím sobotní odpoledne.

Hudebního vedení se ujal vynikající Bertrand de Billy, režijní nastudování neprovedl nikdo menší než Laurent Pelly (např. Dcera pluku ROH 2007).

Již od prvních taktů bylo jasno, že se Cendrillon zařadí mezi mé oblíbené opery. Navíc se této pohádkové opeře dostalo vynikajícícho hudebního nastudování pod taktovkou Bertranda de Billy. Orchestr Královské opery doslova zpíval. Již jen naprosto dokonalý orchestr by mi v ten den stačil k úplné spokojenosti, já ovšem dostala mnohem víc. Jestliže orchestr byl geniální, nevím, jaké superlativy bych měla použít pro protagonisty na jevišti. Mezi nimi se nenašel jediny slabší článek a proto toto představení stavím mezi ta nejlepší, která jsem měla tu čest spatřit. I inscenace byla nádherně pohádková, přímo sršela neotřelým a nevtíravým humorem, kde si každý mohl najít to, co je mu blízké.

Jak již bylo řečeno, titulní roli Popelky, tedy Lucette, se ujala americká diva Joyce DiDonato. Její Popelka byla zranitelná, nesmělá, skromná, prostě nádherná. Když došlo k přeměně z Popelky v krásnou princeznu na královském bále, každý v sále jen vydechl úžasem nad kráskou, která stála na jevišti. Myslím, že toto se opravdu povedlo. Joyce celý večer uchvacovala dokonalou interpretací dívky, která je nejistá sama sebou, ale zároveň velice silná. Pěvecky šlo o nadpozemský výkon, před kterým klekne nejeden kritik. Joyce DiDonato prostě umí a neustále o tom přesvědčuje.


Prince Le Charmant pro Popelku ztvárnila Alice Coote, mezzo-soprán. Jedná se o kalhotkovou roli a musím říct, že obsazení dvou hlavních rolí dvěma mezzo-soprány byl mistrovský tah. Alice Coote v ničem nezaostávala za Joyce DiDonato a člověk jen žasl nad flexibilitou a výrazovou škálou této britské pěvkyně. Její Princ byl dokonalým snílkem, který čeká na opravdovou lásku. Nesmírně náročný part se zdál v jejím podání jako naprosto přirozená melodie, pronesená jen tak mimochodem. Vskutku šarmantní!

Dalším zážitkem byla Kmotřička víla v podání kubánské sopranistky Eglise Gutiérrez. Rozsahem poměrně velká role sedla této interpretce vskutku dokonale. Opravdu nevšedním zážitkem byly její čisté koloratury, které se jakoby nadpozemsky nesly nad celým ansamblem.


Úžasně působila i macecha s dvěma dcerami v podání Ewy Podleś, Medeleine Pierard a Kai Ruutel. Šlo o herecký koncert a i pěvecky tyto dámy nezůstaly nic dlužné. Otec Popelky, Jean-Philippe Lafont skvěle doplnil všechny ústřední postavy.

Za zmínku ovšem stojí i všechny ostatní postavy - ať už pouze němé role(balet), či menší zpívané. Královský bál byl přehlídkou jiskřivého humoru a na tom mají velkou zásluhu členové Královského baletu, protože vdavekchtivé princezny a princovi sloužící byli prostě kouzelní.


Celé představení mělo nádhernou, magickou atmosféru a jsem moc ráda, že jsem mohla být "při tom". Skvělým dovršením byla naprostá bezprostřednost Joyce DiDonato, která se při setkání s fanoušky se všemi nadšeně objímala, smála, bavila a fotila. Vyzařoval z ní nefalšovaný zájem o diváka a především skromnost.



Eglise Gutiérrez a Joyce DiDonato


Jules Massenet: Cendrillon


ROH Covent Garden 16.7.2011

Lucette (Cendrillon): Joyce DiDonato
Le Prince Charmant: Alice Coote
Pandolfe (otec Popelky): Jean-Philippe Lafont
La Fée (víla): Eglise Gutiérrez
Machecha: Ewa Podleś
Dcery: Madeleine Peirard, Kai Ruutel

Hvězdná Tosca v Královské opeře Covent Garden

Po úmorném a vcelku dramatickém čekání na vstupenky, ráno 14.7. 2011, se mi dostalo příležitosti zúčastnit se představení Pucciniho Toscy v Royal Opera House Covent Garden. Velice jsem se na představení těšila - jen samo obsazení slibovalo úchvatnou podívanou.


Začněme tedy popořadě. Představení se tedy konalo 14. července. Za dirigentský pultík se postavil Antonio Pappano a hlavní role obsadili Angela Gheorghiu jako Tosca, Jonas Kaufmann jako Cavaradossi a Bryn Terfel jako Scarpia. Dále se představili: Lukas Jakobski (Angelotti), Jeremy White (Kostelník), Hubert Francis (Spoletta), Zhengzhong Zhou (Sciarrone), William Payne (Pastýř), John Morrissey (Žalářník).

Již samotná inscenace mě doslova uchvátila. Jednalo se o klasickou inscenaci v kulisách Paula Browna a režii Jonathana Kenta. Jak již bylo řečeno, tato inscenace měla klasický ráz, tedy byla zde snaha dosáhnout co největší věrohodnosti, co se týče autentických prostor. Nejlépe na mě působilo 3. dějství, Andělský hrad. Tato scéna se obešla bez zbytečných "lapačů pozornosti", šlo pouze o kruhový půdorys střechy Hradu, s potřebným ochozem, odkud se zrazená Tosca mohla efektně vrhnout na cestu za svým milovaným Mariem...

Antonio Pappano, zdá se, má orchestr Královské opery pevně v rukou. Hudba zněla celým představením nanejvýš citlivě, aby nepřehlušila zpěváky, avšak zároveň velice razantně, až běhal mráz po zádech. Zaujalo mě samotné nastudování - například zvolená tempa byla trochu odlišná od jiných zažitých produkcí. Toto pojetí se v něčem lišilo a podle mě to bylo jedině dobře. Ono ve světě, kde Tosca patří k nejuváděnějším titulům, se snadno sklouzne ke stereotypu, kde se mnozí bojí něco změnit. Tady nešlo o nějaké velké změny, jen se novým a zajímavým způsobem dostalo pozornosti i jiným krásným momentům, které mnohdy zaniknou a divák je pořádně ani nepostřehne.

Angela Gheorghiu se zhostila role Toscy se ctí. I když myslím, že Tosca není přímo "její" rolí, co se týče pěveckého přednesu, herecky se mi velmi líbila. Byla škoda, že většinu času nebyla příliš slyšet, natož aby jí bylo rozumět. Kdyby to bylo v jiných podmínkách, řekla bych, že orchestr hrál příliš silně a zpěvačku tak překryl, ovšem o tom nemohla být řeč. Nikdo jiný z protagonistů takový problém neměl. Ovšem Londýnskému publiku toto vůbec nevadilo a nadšeně aplaudovalo po krásném Vissi D´Arte, které se Angele Gheorghiu opravdu povedlo.

Jonas Kaufmann coby malíř Mario Cavaradossi ovšem strhl veškerou pozornost na sebe. Jeho bezchybný výkon byl korunou celého představení. Již počáteční Recondita Armonia byla dokonale odžitá, pěvecky brilantní. Kaufmannův tmavý tenor se Královskou operou nesl i v těch největších pianissimech jako na obláčku, ke každému uchu. Vidět a slyšet Jonase v této "jeho" roli byl v posledních letech můj sen a jsem tedy moc ráda, že se to tak krásně povedlo. Samozřejmě E lucevan le stelle patřilo k vrcholům představení, i když mě osobně nejvíce uchvátila árie O dolci mani. Něco tak nádherného se slyší jen velice zřídka.


Bryn Terfel jako baron Scarpia byl opravdu skvostný. Jeho herecký projev byl famózní - opravdu "odporný" Scarpia :-). Pěvecky si s rolí neuvěřitelně vyhrál - každé slovo, vzdech naprosto zřetelné, dokonalé dynamické změny, hladký, sametový hlas... Když zaznělo "Tosca, finalmente mia!", měla jsem pocit, že se Terfel už definitivně ztotožnil se svou postavou a před námi stojí pouze onen zloduch. Opravdu dokonalé ztvárnění.


I když Terfel a Kaufmann jasně kralovali celé produkci, uznání patří i menším rolím, které byly představeny s takovou hereckou a pěveckou jistotou, o které se nám v našich podmínkách někdy ani nesní. Toto a celková atmosféma hlediště, kde se lidé báli jen pohnout, aby nenarušili onu dokonalou auru a výkony pěvců, mě dokonale pohltila a tak jsem si představení mohla užít bez jakéhokoliv vyrušení.


Giacomo Puccini: Tosca

ROH Covent Garden 14.7.2011

Floria Tosca: Angela Gheorghiu
Mario Cavaradossi: Jonas Kaufmann
Scarpia: Bryn Terfel
Angelotti: Lukas Jakobski
Kostelník: Jeremy White
Spoletta: Hubert Francis
Sciarrone: Zhengzhong Zhou
Pastýř: William Payne
Žalářník: John Morrissey

neděle 17. července 2011

Světový shakespearovský kongres v Praze

V české metropoli se koná 9. světový shakespearovský kongres, který má skutečně pestý program. Kongresu se zúčastní na 600 odborníků z celého světa, kteří formou přednášek a workshopů informují o životě a dílu literárního velikána Williama Shakespeara. Více informací o probíhajícím kongresu naleznete ZDE.




4krát Jago 

Od 17. do 22. 7. se každý večer od 21.30 uskuteční na piazzetě Národního divadla projekce filmové adaptace Shakespearových her. Vstupy na všechny akce jsou zdarma. 

17. 7.  Prosperovy knihy - vizuálně strhující snímek Petera Greenawaye na motivy Shakespearovy bouře.

18. 7. Al Pacino – Richard III. - Shakespearův hrbatý tyran dokumentárním pohledem Al Pacina.

19. 7. Romeo a Julie 63 - fascinující pohled na vznik legendární inscenace Otomara Krejči z roku 1963.

19. 7. Sen noci svatojánské - Loutkové veledílo mistra klasické animace Jiřího Trnky.

20. 7. Kupec benátský - Naléhavost, špičkové herecké výkony a obrazová dokonalost v klasické adaptaci Michaela Radforda s Al Pacinem v hlavní roli.

21. 7. Jindřich V. - Shakespearovský režijní debut Kennetha Branagha.

22.7. Zamilovaný Shakespeare - Novodobá romantická klasika ověnčená sedmi 

Eduard Kohout jako Hamlet (1926)

Luděk Munzar jako Leontes v Zímní pohádce (1965)

Vedle filmových projekcí si mohou diváci během celého července prohlédnout výstavu velkoformátových fotografií, které poukazují na bohatou tradici inscenací shakespearovské dramaturgie v Národním divadle.

čtvrtek 14. července 2011

Recitál Diany Damrau


Během mého třídenního pobytu v Curychu jsem měla kromě dvou operních představení ještě jeden krásný hudební zážitek! V neděli dopoledne jsem navštívila písňový recitál německé sopranistky Diany Damrau, kterou u nás známe např. z nedávného přenosu opery Il comte Ory z MET, kde okouzlila v roli hraběnky. Vstupenky byly k dostání ještě krátce před začátkem, divadlo bylo bohužel vyprodáno pouze asi ze 2/3, což byla velká škoda. Na programu byly písně Franze Liszta a Sergeje Rachmaninova. Zejména na ruské písně jsem se velmi těšila. Rachmaninovy písně, které skladatel komponoval často pro konkrétní pěvce, jsou velmi náročné na přednes, vyznačují se velkou expresívností a dramatičností, často se podobají spíše operním áriím.


Liszt se při výběhu textů pro své písně nezaměřoval pouze na texty německých romantiků, ale měl daleko širší záběr. Hledal inspiraci i ve francouzské a italské literatuře. V první části koncertu Diana Damrau přednesla písně na německé texty a tři zhudebněné Petrarkovy sonety v italštině. Je známo, že Franz Liszt své písně často přepracovával a neustále zdokonalovat a proto některé existují ve více verzích. V rámci koncertu jsme měli možnost porovnat dvě verze písně Freudvoll und leidvoll.


Po přestávce zazněly Listzovy písně na verše Viktora Huga a sedm písní Sergeje Rachmaninova.. I ve druhé části nám Diana Damrau nabídla zajímavé srovnání. Jednu z Hugových písní „ Comment, disaient-ils“ totiž zhudebnil nejen Liszt, ale v ruském překladu i Rachmaninov.

Diana Damrau uchvátila publikum svým jiskřivým sopránem, který se vyznačuje velkou flexibilitou, lehkostí a jistotou ve všech polohách, zejména však úchvatnými výškami. Navíc dokázala ve všech čtyřech jazycích, které vystřídala, bezchybnou dikcí vždy naprosto dokonale posluchačům zprostředkovat text a vytvořit tak při každé písni specifickou atmosféru, což umocňovalo prožitek. Dojem umocnil i její přirozený projev i střídmá gesta. Neméně působivý byl i klavírní doprovod, Dianu Damrau na klavír doprovázel vynikající německý klavírista Helmut Deutsch.


Publikum odměnilo Dianu Damrau za její výkon ovacemi ve stoje, což prý v místních podmínkách je něco zcela výjimečného, zejména u písňového recitálu. Diana ho za to naopak odměnila celkem čtyřmi přídavky.





Curych, 10.7.2011
Soprán - Diana Damrau
Klavírní doprovod - Helmut Deutsch

Program:

Franz Liszt

Vergiften sind meine Lieder
Freudvoll und leidvoll - verze z r. 1860
Freudvoll und leidvoll - verze z r. 1844
Der du von dem Himmel bist
Über allen Gipfeln ist Ruh
Ihr Glocken von Marling
Oh lieb, so land du lieben kannst

Pertarca - Sonety

Benedetto sia il giorno
Pace non trovo
I´vidi in terra angelici costumi

přestávka

Verše Viktora Huga

S´il est un charmant gazon
Comment, disaient-ils
Enfant, si j´etais roi
Oh, guand je dors

Sergej Rachmaninov

Poščady ja molju!
Noč pečalnaja
Ne poj, krasavica!
Kak, sprasil on
Siren
Zdes charašo.
Vesennije vody

středa 13. července 2011

Martina Janková okouzlila publikum v Curychu v Mozartově opeře Il re pastore



Na závěr letošní operní sezony uvedla Curyšská opera jako svoji poslední premiéru dílo teprve devatenáctiletého Mozarta, serenádu Il re pastore, kterou Mozart zkomponoval při příležitosti návštěvy nejmladšího syna Marie Terezie v Salcburku v r. 1775. Toto dílo se od té doby uvádí velmi zřídka a pokud ano, tak většinou v koncertním provedení. V Curychu se tedy nabízí vzácná možnost vidět ho ve scénické podobě.


Námětem je jednoduchý příběh z doby vlády Alexandra Makedonského. Alexandr po osvobození fénického města Sidonu od tyrana Stratose chce na trůn dosadit legitimního dědice. Ten žije jako prostý pastýř v horách a netuší nic o svém původu. Aminta, jak se pastýř jmenuje, miluje krásnou Elisu a chystá se s ní uzavřít sňatek. Právě v té chvíli k němu dorazí posel krále Alexandra Agenore se zprávou, že se má dostavit před krále a převzít moc v Sidonu. Aminta trůn nejprve odmítá, ale když ho i Elisa vybízí, aby splnil svoji povinnost vůči lidu, odchází za králem. Také Agenore je zamilován, a to do Tamiri, dcery tyrana Stratose, kterou ukrývá Elisa před makedonskými vojsky.


Když se o Tamiri dozví Alexandr, rozhodne se ji dát za ženu Amintovi a uspokojit tak jak vítěze, tak i poražené. Aminta i Agenore jsou tímto rozhodnutím zdrceni, avšak ani jeden z nich se neodváží králově vůli vzdorovat. Takže nakonec je to statečná Elisa, která předstoupí před Alexandra a řekne mu pravdu. Osvícený a laskavý panovník jmenuje pastýře Amintu králem a svolí k jeho sňatku s milovanou Elisou, a také Agenore se smí oženit se svou milou Tamiri. Vše končí za všeobecného štěstí a veselí oslavou nového krále.


Tento velmi prostý příběh jistě není lehké převést do scénické podoby tak, aby dnešní diváky nenudil. V Curychu se to ale myslím povedlo. Inscenátoři vytvořili pomocí nádherných barokních kostýmů a zasazením celého děje barokní zahrady před velkou zahradní fontánu iluzi, jako bychom se přenesli do Mozartovy doby. Výsledek působil jako jakýsi oživlý obraz. Celkový dojem dotváří nápaditá režie Grischy Asagaroffa, který v sobě nezapře vliv legendárního J.P.Ponella, jemuž léta dělal asistenta. Asagaroff vsadil na určitou nadsázku, která laskavým humorem zdařile odlehčuje celkovou patetičnost příběhu.

Celkovým výsledkem byla příjemná podívaná a poslech krásných melodií v podání špičkového orchestru i sólistů. Jak je v Curychu zvykem, barokní opery doprovází orchestr La Scintilla, složený z dobových nástrojů. Taktovky se tentokrát ujal americký dirigent, specialista na hudbu 17.a 18. století, William Christie. Zajímavé bylo, že dirigent sám doprovázel recitativy na spinet.


Role byly obsazeny většinou „domácími“ sólisty, k nimž patří i Martina Janková, která zpívala hlavní roli pastýře Aminta. Okouzlila svým lahodně znějícím sopránem, vnitřním prožitkem i přirozeným hereckým projevem a za to ji publikum odměnilo při závěrečné děrovačce největším potleskem.


I ostatní protagonisté, vesměs mladí mozartovští pěvci, předvedli příjemné výkony. Zajímavý akcent dalo celé inscenaci obsazení Rollanda Villazona do role krále Alexandra. I když svým rozsahem je to role spíše menší, Rolando Villazon ji svým charismatem, hereckou invencí a oživením jinak spíše statických recitativů nejrůznějšími vtipnými nápady dokázal povýšit téměř na úroveň role hlavní.


Byla to první Villazonova mozartovská role a pro posluchače, kteří ho znají z jeho předešlých rolí, to byl určitě nezvyk. Jeho spíše temnější tenor působil oproti ostatním lehkým mozartovskýmh hlasům poněkud kontrastně, avšak ne rušivě, vzhledem k postavě, kterou představoval. Jeho árie jsou plné koloratur a těch se Villazon dle mého ( laického) názoru zhostil se ctí, dobře zvládl i značně široký rozsah svého partu. Jeho hlas působil lehce a jistě, bez jakýchkoliv známek napětí. Pravda, divadlo v Curychu je svým rozsahem menší a neklade proto takové nároky na hlas, jako větší scény, např. Vídeňská státní opera. Každopádně bylo toto moje setkání s Villazonem daleko příjemnější a radostnější, než to minulé před rokem ve Vídni, kde zpíval Nemorina v nápoji lásky.

Opera Il re pastore bude v Curychu uvedena i nové sezoně, a to v květnu 2012.




Wolfgang Amadeus Mozart – Il re pastore
Curych 9.7.2011

Dirigent - William Christie
Režie - Grischa Assagaroff
Scéna a kostými - Luigi Pereno

Aminta - Martina Janková
Elisa – Malin Hartelius
Alessandro – Rolando Villazon
Tamiri – Sandra Trattnigg
Agenore – Benjamin Bernheim

Orchestr La Scintilla