úterý 31. ledna 2012

Teatro Alla Scala - Hoffmannovy povídky



Minulý týden jsem měla možnost opět navštívit město módy a také hlavně opery. V milánské Scale se představil Ramón Vargas v titulní roli Hoffmannových povídek od Jacquese Offenbacha. Že jsem na tento okamžik byla zvědavá a natěšená nemusím snad ani dodávat. Byla jsem velmi nedočkavá vidět, jak se tento sympatický, milý a usměvavý tenorista s neskutečně krásným měkkým hlasem poradí. Ale nepředbíhejme:-)

Celý večer se tedy nesl ve znamení očekávání. Všechny účinkující jsem viděla naživo poprvé, tak jsem byla zvědavá, jestli a jak se bude jejich živé vystoupení lišit např. od přenosů z MET či jiných operních domů a nahrávek na DVD.

Musím říct, že mě představení ani v nejmenším nezklamalo, naopak, byla jsem příjemně překvapena. V hlavní roli se tedy objevil mexický tenorista Ramón Vargas. Svou roli, která je nesmírně pěvecky i herecky obtížná, zvádl s přehledem. Jeho krásně zbarvený měkký hlas nádherně korespondoval s duší umělce, kterou se snažil vyjádřit. Obzvláště jsem ocenila tento typ hlasu v duetu s Antonií, kde naplno mohl "vyhřeznout" lyrický témbr. Vargas Hoffmanna i přesvědčivě hrál a člověk měl pocit, že v některých momentech před ním nestojí zpěvák představující postavu, ale postava, která vyzpívává svůj příběh. Opravdu působivé.

Dále se představila Ekaterina Gubanova v roli Múzy/Niklausse. Tuto zpěvačku jsem měla možnost vidět ve dvou produkcích z MET a z obého jsem si odnesla odlišný zážitek. Nemusím tedy skrývat, že jejím výkonem ve Scale jsem byla přímo nadšena! Role Niklausse jí velmi seděla, herecky a především pěvecky ji měla naprosto pod kontrolou. Její nádherně temně zbarvený mezzo - soprán se Scalou překrásně nesl a já se jen unášela na jeho vlnách. Gubanova a Vargas pro mě byli hvězdami večera. Ovšem i v dalších rolích se představili pěvecké osobnosti na velice vysoké úrovni.

V roli Lindorfa, Coppélia, Dapertutta a Doctora Miracla se představil Laurent Naouri. Ze začátku se mi jevil tento basista s velkým a hezky zbarveným hlasem poněkud průměrně, na tento operní dům, ale postupem večera si moje sympatie získával. Nejvíce se mi líbil jako Doctor Miracle.

Nyní tedy k představitelkám 3 ženských rolí. Jako první se představila Olympie v podání Rachele Gilmore. Tato dáma nemá nejmenší problémy s jakýmkoliv vysokým tónem, všechno působilo lehce, bez tlaku. Navíc přesně a čistě, jak by to u kolaraturních sopránů mělo být. Rachele Gilmore navíc Olympii vtiskla humornou nemotornost a "loutkovitost", že si srdce všech získala hned při prvním kroku na jevišti.

Další hoffmannovskou postavou je Antonia. Osobně mám toto dějství nejraději pro jeho tesknou a melodickou lyriku a celkovou náladu. Jako Antonia se představila Genia Kühmeier, jejíž nádkerný měkký lyrický soprán do této role přímo "vklouzl", jak Popelka do střevíčků. Sice jsem se chvílemi zarážela nad kostýmem a parukou, který z této velmi pohledné zpěvačky udělal trochu "krabicoidní" postavu. Ale s krásným zpěvem bylo vše zapomenuto. Genia Kühmeier podala Antonii opravdu přesvědčivě a člověku až přecházel mráz po zádech, když zpívala společně s hlasem ze záhrobí. Nádherné!

Poslední z tria žen se představila Veronika Simeoni jako Giulietta. V jejím podání byla Giulietta skutečně velice provokativní koketa, která pro pozlátko udělá vše. Herecky velmi působivé, pěvecky mě osobně moc nezaujala. Jistě, jednalo se o výkon velice pěkný, ale v kontextu ostatních umělců pro mě byl tento výkon lehce slabší.

Z ostatních rolí mě nejvíce zaujal Carlo Bosi coby Frantz. Jeho árie o nedostatečné technice byla vskutku k popukání, navíc podepřena skutečně vynikajícím zpěvem. I v dalších menších rolích byli solidní zpěváci a celé představení tak působilo nesmírně vyrovnaným dojmem.

Orchestr řídil Marko Letonja, který měl velký cit pro stínování motivů a změny temp. Ze začátku trochu skřípala spolupráce orchestr - sbor, ale Letonja vše ukočíroval a po skončení představení na tyto drobné nepřesnosti nikdo ani nevzdechl.

Režie Roberta Carsena byla velmi povedená, vše bylo uděláno velmi divadelně. Bylo vidět, že s každým umělcem bylo individuálně pracováno, proto se výsledek také dostavil. Scénograficky šlo v mnoha momentech o "divadlo na divadle". Často v předtavení hrála samotná Scala, coby opona, sedačky v parteru apod. Celkový dojem byl velmi hezký. Myslím, že tato produkce a v tomto obsazení určitě stojí za vidění.

Obsazení: