pondělí 31. října 2011

Operní víkend v Curychu - Otello, Fanciulla, Brahms - Requiem


Do Curychu jsem se tentokrát vypravila především na premiéru nového nastudování opery Otello, pobyt jsem však jako vždy využila i k návštěvě dalších představení, konkrétně derniéry opery La Fanciulla del West , reprízy Otella a nedělního dopoledního koncertu v Tonnhalle, kde zaznělo Brahmsovo Německé requiem.

Otello
( 20.10.2011 premiéra, 23.10.2011 repríza)

Curyšská opera nabízí často moderní scénické a režijní pojetí operních představení, většinou ale ne žádné provokující či šokující výstřelky. Již první zveřejněné fotografie z inscenace svědčily o tom, že stejně tomu bude i v případě nového Otella. Režie se ujal zkušený anglický režisér Graham Vick, který se rozhodl pro časový posud děje do současnosti.


Příběh se odehrává v prostředí západní vojenské mise kdesi na Blízkém východě, divák na scéně vidí obrazy, které důvěrně zná z denních televizních zpráv. Nechybí zde tank, ohořelé vraky aut, ostnaté dráty ani televizní kamery. Změna nastane až v posledním jednání, kdy se vše odehrává na zcela prázdném jevišti, takže plně vynikne osobní drama obou hlavních postav. Graham Vick však i přes tuto aktualizaci velmi citlivě respektuje děj i vztahy mezi jednotlivými postavami, takže aktualizace příběhu nepůsobí rušivě. Otello se v jeho pojetí neliší od ostatních barvou pleti, spíše jen svou vírou (islám), režisér zdůrazňuje, že za veškeré události nese Otello plnou zodpovědnost, není obětí žádné diskriminace. Je to člověk vnitřně nejistý, který o sobě neustále pochybuje, hledá svoji identitu a s postupem děje stále více vyplývá na povrch jeho krutá povaha . Desdemonina smrt zde není výsledkem afektu, ale chladnokrevně plánovanou vraždou. Na rozdíl od Shakespeara tedy Vick zobrazuje Otella jako negativní postavu a naopak poněkud mírní negativní rysy jeho hlavního protivníka Jaga. Desdemona je zobrazena jako naivní mladá dívka, připomínající lady Dianu, která žije jen pro svoji lásku, ve své naivitě naprosto netuší, jaký „démon“ v Otellovi dříme.


Otella měl zpívat v prvních čtyřech představeních Peter Seifert, ale pro onemocnění odřekl. Pohotově za něj zaskočil José Cura. Vzhledem k tomu, že tuto roli zpíval již v minulé curyšské inscenaci (která se prý odehrávala v kosmické lodi) a roli má dobře zažitou, nebyl to pro něj zřejmě žádný velký problém. Curu jsem na jevišti naposledy zažila před více jak 10 lety jako Cania a Samsona, tehdy mě však nijak zvlášť nenadchnul. Jeho Otello mě naproti tomu velmi příjemně překvapil. Je to role, která velmi dobře „sedí“ jeho naturelu i hlasovému potenciálu. Získal si mě zejména svým naprosto přirozeným civilním hereckým ztvárněním role. K vrcholným scénám z tohoto pohledu patřil závěr 3. dějství, kdy se ze sebevědomého vojevůdce stává během chvíle naprostá lidská troska, ale i celé poslední dějství. V prvním dějství zněl Curův hlas ještě mírně unaveně, ale s postupem času se rozezpíval do vrcholné formy. Jeho temně zabarvený tenor velmi dobře koresponduje s „temnou“ duší Otella, zní jakoby tlumeně ve středních polohách, jistě ve výškách, kdy dokáže vyjádřit všechny odstíny vášně, zoufalství, smutku. Jeho projev je velmi niterný a procítěný. Při zpěvu využívá také celé spektrum výrazových prostředků, od sotva slyšitelného piana až po dramatické výbuchy zoufalství a vzteku.


S napětím a zvědavostí byl očekáván debut Thomase Hampsona v roli Jaga. Hamspon si v poslední době „libuje“ v rolích padouchů ( viz Scarpia v Tosce nebo Francesco v Loupežnících). S rolí, která se možná svou hlubší polohou blíží k hranici jeho možností, se vyrovnal velmi zdařile. Role úlisného intrikána mu dává možnost využít veškerých výrazových prostředků, jak hereckých, tak pěveckých. Pěvecky Hampson dokonale „modeluje“ každé slovo a zdůrazňuje tak jeho význam, zdařile se mu tak daří překonat handicap svého „menšího“ hlasu. Velmi sugestivní bylo zejména jeho Credo, ale také scéna, kdy Otellovi vypráví údajný Cassiův sen o Desdemoně. Pěveckou stránku umocňuje i Hampsonovo herecké mistrovství, které spočívá v úsporných gestech, postojích, pohledech - ani ve chvílích, kdy právě nezpívá, ale je pouze přítomen na jevišti, Hampson nevypadne z role.


Překvapení večera byla pro mě osobně italská sopranistka Fiorenza Cedolins v roli Desdemony. Pěvkyně, která se pohybuje mimo marketingovou mašinerii v rámci tzv. „nezávislých“ operních pěvců, a má díky tomu možnost svobodného výběru rolí , zaujala výrazově bohatým jistým hlasem i promyšleným ztvárněním postavy. Během posledního dějství, kdy je celou dobu skoro sama na prázdném jevišti, dokázala diváky zaujmout natolik, že téměř nedýchali ( natož aby se někdo odvážil zakašlat!). To se skutečně často nezažije.


Velmi silným zážitkem bylo i hudební nastudování. Představení dirigoval
Daniel Gatti který je pověstný svým sklonem k pomalejším tempům a dramatickým pauzám. Byl požitek pozorovat dokonalou „symbiózu“ dirigenta s orchestrem, pěvci i sborem, orchestr vedl tak, že byl zcela „ ve službě“ pěvcům, nikdy je nepřehlušil, i když zpívali velmi tiše. Gatti jakoby při dirigování jednotlivé tóny přímo hladil, mazlil se s nimi, pozorovat ho při dirigování byl skutečně estetický zážitek sám o sobě.
Premiérové publikum odměnilo všechny protagonisty na můj vkus pouze zdrženlivým potleskem, režisér byl za své pojetí částí publika vybučen.





Otello, Opernhaus Zürich
Dirigent : Daniel Gatti
Režie: Graham Vick
Otello : José Cura
Desdemona: Fiorenza Cedolins
Jago: Thomas Hampson
Cassio: Stefan Pop
Emilia: Judith Schmid
Roderigo: Benjamin Bernheim

Termíny dalších repríz: 6., 13., 22. a 27.11.2011
1., 5., 8.1.2012, 21.a 24.6.2012



La Fanciulla del West
(21.10.2011)

Den po premiéře Otella se konala derniéra inscenace opery Dívka ze zlatého západu, která se v Curychu hrála více jak 10 let. Jednalo se o tzv. Volksvorstellung, tedy představení, které je sponzorováno některou z velkých místních firem a vstupné je proto o poznání levnější, než obvykle.


V hlavních rolích se představila Emily Magee a José Cura, na jehož výkonu naprosto nebylo znát, že den předtím zpíval Otella. S úsměvem po představení pouze podotkl "...uvidíme, jak na tom budu zítra". V roli Jacka Rance zaskočil za indisponovaného Ruggiera Raimondiho mladý italský barytonista Claudio Sgura.


Curyšská Fanciulla je spíše tradiční inscenací se zajímavým režijním nápadem – před začátkem každého dějství se na spuštěném plátně objeví titulky, oznamující, co bude následovat - je tak vytvořen dojem, jako bychom sledovali operu na plátně v kině ( začátky němého filmu spadají právě do doby, kdy byla opera zkomponována). Emily Magee mě nadchla v Curychu již jako Toska a nezklamala ani jako Minnii. Role jakoby jí byla napsána na tělo. Skvělý byl i José Cura, který svým charizmatem dává postavě Dicka Johnsona potřebnou hloubku a plastičnost. Opět zaujalo jeho skvělé dynamické odstínění role, hluboce přesvědčivé zejména ve 2. dějství . Také mladý Claudio Sgura je velmi charizmatickým pěvcem, který byl svým výkonem více než rovnocennou náhradou za onemocnělého Raimondiho.



La Fanciulla del West, Opernhaus Zürich
Dirigent: Carlo Rizzi
Režie: David Pountney
Scéna: Stefanos Lazaridis

Minnie: Emily Magee
Dick Johnson José Cura
Jack Rance Claudio Sgura



Johanes Brahms – Ein deutsches Requiem
( 23.10.2011)


Třešničkou na dortu během tohoto pobytu v Curychu bylo v neděli dopoledne Brahmsovo Requiem v koncertním sále Tonnhalle. Orchestr curyšské opery dirigoval opět Daniel Gatti, pěvecké party přednesli Camerata Vocale Freiburg a sólisté Martina Janková a Thomas Hampson. Za přispění úžasné akustiky sálu to byl skutečně nezapomenutelný zážitek. Podobně, jako v Otellovi, i zde naprosté souznění dirigenta s orchestrem, sborem i sólisty, podřízení zvuku orchestru hlasům, takže vše znělo naprosto vyváženě a lahodilo uchu.


Dirigent – Daniel Gatti
Martina Janková – soprán
Thomas Hampson – bariton
Camerata Vocale Freiburg
Orchestr curyšské opery